Violka na poli po sklizni

Anagalis s Violou. Ta jména připomínají postavy z řecké či antické mytologie. Jako třeba dafnie a Chloe. Zůstaňme však v současnosti a na sklizeném poli.

Pro mně je totiž sklizené pole doslova botanickou zahradou. Jakmile dominantní vysoké obilí zmizí, najednou je na poli dostatek světla pro všechny ostatní, kteří a které tam živořili i živořili.

Jen si vezmete třeba tu nádhernou a možná nepatrnou bylinku. Nepatrnou i co do jména: drchnička. Na první pohled byste to do ní neřekl, ale drchnička je prvosenkovitá rostlina. Když si vybavíte třeba petrklíč – a CIVITAS na drchnička, tak se možná neubránil poklepání na čelo, cože ten Větvička spojuje kytky tak rozdílu! Ale je to tak, páni botanikové mezi „prvosenka“ zařadili povícero rostlin, do kterého byste to neřekl.

drchnička rolní
Drchnička rolní (Anagallis arvensis), foto V. Větvička

Neřekl byste to tedy ani do kurie moři, jak drchnička říkali po staročesku. Moc se s tím nenamáhali, byl to jen překlad z latiny, která drchnička říkala morbus gallinae.

Vzhledově – a nekvetoucí – vypadá drchnička rolní jako ptačinec, kytka chovateli ptactva velebena. Jenže ti, když to popletl a dali místo dobrého ptačince ten tzv. červený, bylo špatně. Bylo po ptácích či po ptáky, jak se říká. Je totiž jedovatá, alespoň pro opery, včetně kúra.

Ono krásné a něžné slůvka drchnička je ovšem novotvar starý dnes bezmála 200 let. V roce 1819 s ním přišli bratři Preslové. Zdá se, že ho okoukali na českém venkově. Prý to všechno souvisí se starým slovesem drchati, tj. nadrobno trháte.

Latinské jméno rodu Anagallis má několikerý výklad: Mně se nejvíc pro ta sklizeň pole s blížícím se podzimem hodí vysvětlení přes řecké ana = opět, zase a agalló = zdobím. V srpnu, na sklizeném poli znovu květu – a zdobí. Zdobit pěkná Nejčastěji červenými květy; cípy jejich korunních lístků se při bázi překrývají.

Když na takovou drchnička na poli Koukal, stojíte nad drchnička rolní, Anagallis arvensis. POKUD tomu tak není, a je-li koruna výrazně až nebesky modrá, roste před vámi vzácnější drchnička modrá, Anagallis foemina. Těch rozlišovacích znaků je víc, a někdy dokonce se mezi červenokvěté rolními drchnička objeví nějaká ta modrokvětá – ale není to ona modrá, jen se podívejte na korunní cípy.

Čas pro violky
Na rozdíl od řeckých a antických mýtů a dvojic je má Anagalis rodu ženského Stejně jako Viola. V případě Sklizeň pole nastává čas polních, chcete-li planých či dokonce našich macešek. Ta nejmaceškovatější (třebaže do zahradních má daleko) je violka trojbarevná (Viola tricolor), v jejímž květu bílou, žlutá i modrou určitě najdete. Tato violka u nás roste v Několik poddruzích, z nichž ta nejobecnější je jednoletá violka trojbarevná pravá.

Viola tricolor
Violka trojbarevná (Viola tricolor) v plném květu; foto Shutterstock

Ostatně si myslím, že s dalšími – vzácnými poddruhy – jste se zatím nikdy nesetkali, třebaže některé z nich jsou i (krátce) vytrvalé. Jednoletá je asi i ta Nejběžnější polní violka „maceška“ – violka rolní, (Viola arvensis), o níži se v botanických klíčích jednoznačně píše, že u nás roste hojní. Její do plochy rozevřené korunní listy jsou Nejčastěji bělavé až světle žluté, se sytější žlutá skvrna na dolní lístku.

Někdy si s námi zažertuje a přidá jinak barevné skvrnky. Je to takový polní paria, plebejec: Ve výčtu míst, kde roste, nechybí pole, rumiště okraje cest a místa člověkem i jinak ovlivněna. V nedotčené přírodě na ni možná ani nenarazíte. A já jsem rád, že po sklizeném obilí najdu ten skromný barevný souzvuku, který mi nabízejí ony polní víly, Anagallis a Viola.